Napsali nám - Novohradská 70

Událost na Facebooku
FB T.J. Sokol Kerhartice
Napište nám
Přejít na obsah

Hlavní nabídka:

Cyklistické šílenství
Má kamarádka i já jsme vynikající cyklistky. Ani jedna z nás nikdy neujela více než deset kilometrů a i tento cyklistický počin už se udál drahně let nazpět.
Půjčily jsme si kola, řekly si, že přece bychom rády zformovaly mírně povolené? postavy, a když je to prý sportem nejlepší, je to další dobrý důvod proč jet.
Ještě ráno jsme byly přesvědčené, že 35 kilometrů stejně neujedeme, ale v klidu si popovídáme a zasportujeme si. Když se přiblížilo rozcestí, měly jsme tolik sil, že se nám najednou zachtělo zdolat tu trasu celou. Pravda je, že „Hrádovák“ nás neunavil, jelikož jsme ho vytlačily a pak se vlastně jelo jenom z kopce nebo po rovině.
Takže vzhůru spolykat kilometry. Na Růžovém paloučku už jsme rezignovaně požadovaly po ostatních, ať nám vysvětlí kudy nejblíž k rodné hroudě. Rádi by se nás zbavili, protože se jejich výlet v podstatě smrsknul na nekonečné čekání až je dojedeme. Čekali dlouho a často. Jenže už nebyla cesta zpátky, zejména s ohledem na to, že všechny kopečky, které se jely dolů by se chca nechca, musely pěkně vyjet zase nahoru.
Utrpení je od této chvíle hodně slabé slovo. Stále se jelo do kopce, proti větru a nehorší bylo že i proti vlastnímu přesvědčení. Jediným světlým bodem byl zámeček v Nových Hradech. Jenže i na krásu musí mít člověk náladu a tak jsme na nádvoří usedly na lavičky, tupě zíraly na tu nádheru a nahlas přepočítávaly kolik kilometrů nás ještě čeká. Na Polanku jsme dojely jen a jen proto, že nám ostatní stále slibovali, že tam budeme hodinu odpočívat. Lháři! Jelo se po půlhodině a zase do kopce.
Myslíme, že v tuhle chvíli se i jejich tolerance se slabým článkem jejich party vytratila a už na nás, jak bylo obvyklé na všech jiných rozcestích, nepočkali. No a nás čekal výlet do Mokré Lhoty a jiných neznámých vesnic. Jejich společným znakem bylo, že byly všechny do kopce. Nechceme přehánět, ale odhadem jsme tlačily kolo pět kilometrů v kuse. Radost z jediného sjezdu zkalila ztráta telefonu, který se přece musel najít. Takže zase tlačení a kopec.
Tady už jedna členka našeho družstva přemýšlela, jak si stopne nějaké auto, vysvětlí řidiči, že ví, že se to přední kolo dá odmontovat, že to již viděla a nechá se odvézt. Druhá své „nazlobení“ dávala najevo tím, že kolo tlačila a téměř s ním běžela do kopce. Nakonec vše dopadlo dobře, telefon byl pěkně schován po celou dobu v batohu. Jsme kamarádky a nedošlo ani na výčitky.
Nebo možná už jsme na ně ani neměly sílu, kdo ví. Na krátkou chvíli se karta obrátila. Následoval dlouhý, předlouhý sjezd ( až jsme z toho měly křeče do nohou ), který nás dovezl až do Vysokého Mýta. Moc jsme nezastavovaly, nabraly vodu a šup šup, nechaly jsme kamarády, kteří nás vítali potleskem a neskrývanou radostí, čekat na klobásu a hrnuly se na Mítkov. Mítkov byl milníkem naší cesty. Nohy už neposlouchaly a tiché šílenství z jízdy se proměnilo v hlasité a místy nepublikovatelné. Vlastně ne místy, jiná než sprostá slova už ani nemělo cenu říkat. Čím více jich bylo a více hlasitěji, tím nám cesta připadala snesitelnější. Sice jsme hrdinně odmítly, že se číslo „1“ nechá odvézt domů autem a na jejím kole pojede jeden člen ze stanoviště ( vážně to na nás už bylo vidět?), ale nezabírala ani motivace, že za války bylo lidem hůř.
Jediné, co nás zajímalo bylo přežít! Pravdou je, že i to přežití bylo komplikované třeba na sedátko už si prostě sednout nešlo. Naštvání a frustrace byly tak velké, že i kameny, na ne úplně dobrém terénu, lítaly za koly s pořádnou razancí.
Přese všechny útrapy s námi vydržel i skalní kamarád, který už se nás na nic neptal jen tiše jel a dával pozor, kdybychom chtěly kola nechat v lese nebo padly vyčerpáním a už nevstaly. Přátelé, kamarádi přežily jsme s různými stupni šílenství a bolestí od nemožnosti dát nohy od sebe nebo k sobě. Po náramné oslavě vlastního úspěchu, tělesné kondice, motivace, odříkání, železné vůle, pár pivech, sektu, kořalkách a masu u Kačera…posléze po svalové horečce, křečích, po pití slané vody, po probdělé noci, po hojivé Emspomě a Ibalginech doma, Vám všem slibujeme……..Pojedeme i příště!!!!!!
Omlouváme se našim souputníkům, že jsme jim po pravdě odpovídaly na jejich otázky jak to jde, že jsme na ně byly hnusné a zároveň jim děkujeme, že nás nenechali napospas, lhali nám o kilometrech, zatajovali kopce, motivovali nás a dávali na nás pozor. Máme Vás rády.
Tedy díky Vám: Ťíťo, Karle, Tigře, Alčo, Jardo, Mildo, Géďo, Racku a Beldo.

Vaše Hanička start. číslo“2“ a hvězda cyklovýletu Renatka startovní číslo„1“z Brna
___

Dobrý den,
tady je Váš nový človíček, který se zúčastnil "70tky" poprvé, ale rozhodně ne naposled Výlet byl nádherný a to nejen krásným počasím, ale především bezva doprovodem ....
Živý na startu a překvapivě i v cíli, bo zbyly síly.
Ale co bylo nej a nej, to byl ten závěrečný dojezd do cíle na Mítkov.
V Chocni jsme dojeli pár jediných jedinců , kteří ještě nebyli v cíly a už skoro taky neměli síly a oni ne a ne se trefit na správnou cestu do Mítkova. Ještě, že se kolem nich prohnal můj dres ....
...ale popořádku...
Velkou část cesty jsem jel se sympatickou partičkou, která si říká Snail team, tedy šneci a jelikož sám mám dres Phonak (kéž bych alespoň podobně jezdil jako borci drandící závody pod touhle hlavičkou v profipelotonu) a jelikož tento dresík je barevně skoro stejně vybarven jako ten šnečí, tak si ta už zmiňovaná unavená partička cyklistů (ale unavená cestou nikoliv nealkoholem ) kterou jsme v Chocni potkali, myslela, že jsem jeden ze šneků (a že mně to docela imponovalo).
A hnedle, jak mě uviděli, tak jeden z těch stojících cyklistů zařval: "jupííííííí šnek, jedééééééém za ním" a sedící partička se zvedla a mazala za mnou. A ikdyž jsem byl zatím jen takový pološnek , určo mně to nevadilo.
tak jsme všichni v klídku dojeli do cíle
Je pravda, že jsme se na Mítkově malinko rozseděli a pak se nám ale vůůbec nechtělo nejen opustit "Novohradskou 70tku", ale taky se nám nechtělo vůbec šlapat do našeho opravdovýho cíle domů, do Litomyšle.
Ale to už jsem byl šnek doslova a šnek opravdový, bo jsme jeli tempem šnečím
tak příští rok naseanou
A to nejlepsí nakonec, tady mé jméno ...
Pavel Neužil ml.
Litomyšl
___

Přeji dobrý den,
za posádku 2 + 1 žlutého tandemu bych chtěl organizátorům akce ještě jednou poděkovat zejména za dobrý nápad, krásnou trasu včetně dost dobře vybavených občerstvovacích stanic, organizaci pořadatelské služby, účelnou propagaci a v neposlední řadě i za jasné, přehledné a srozumitelné webové stránky (snad jsem na nic nezapomněl).
I když se jednalo o organizovanou akci, kupodivu jsme se necítili nijak zvlášť svazování a ani jsme neměli dojem průmyslové masovosti, kteréžto se vyhýbáme, jak jen můžeme, což je třeba v této nelehké době zvláště ocenit.
Takže ať se daří i v dalších ročnících, pokud zdraví a další okolnosti dovolí, zachováme vám přízeň i nadále.
Zdraví Petr Kulda, Dana Stránská a David Kulda
Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky